Zdar všichni motopříznivci.
Četl jsem tu příspěvek člověka, který se rozhodl, tak jako já, začít s motorkou
později než většina zdejších lidí a chtěl poradit něco do začátku. Začal jsem
smolit odpověď jak jsem začal já, až jsem to rozepsal do takovéto podoby. Kdo
má chuť a trošku času navíc, teď přes zimu, tak si to přečtěte. .Je mi jasné,že
se mi někteří ostřílení borci vysmějí a budou mě mít za romantika nebo za
blba,ale zkusím to,když už jsem se tak rozjel.
Nikdy není pozdě začít.
Rád bych se s vámi podělil o to, jak jsem se před pár lety krásně zbláznil.
Před dvěmi lety nastal v mém životě zásadní zlom, a to v podobě motorkaření. Do
té doby jsem coby automobilista-výletník považoval motorkáře, dle zaběhlé
hlášky, za dárce orgánů. Ne, že by se mi motorky nelíbily, to ne-když jsem je
viděl někde stát, tak jsem očumoval, ale děti malé a finance byly potřeba vždy
na něco jiného. Můj volný čas patřil chovatelství, výletům na kole a podobné
činnosti běžného člověka. Nikdy jsem moc nebyl na techniku a do vytržení mě
spíš uvedly záležitosti ze světa zvířat, než technické.
Jediný můj kontakt s motorkou byl, když mě posadil na očesanou Jawu 250-ku s
,,drapákama“(-jak říkal) můj tehdejší spolužák v sedmé třídě na základní škole.
Naštěstí se to odehrálo na louce po dešti, kde se den před tím pásly krávy.
Já-kluk z paneláku bez jakékoliv představy o řazení a ovládání motorky. Asi si
dovedete představit tu komedii.Vysvětlil mi, jak tam kopnout jedničku a pak prý
už jen pustíš spojku. Až bude řvát motor, tak tam kopneš dvojku….Kurva,
pamatuji si to do dneška. Pustil jsem tehdy spojku,obrovský gejzír bahna za
mnou, řevu jak v aréně, řítil jsem se proti ohradě, smrt v očích. Dopadlo to
jak to dopadnout muselo- skluz po blátě, pád do kravinců- smradlavý a vyděšený
hošánek. Ostuda před obecenstvem. A tak jsem k motorkám nějak nepřilnul.
Do svých čtyřiceti jsem jezdil jen v autě a v řidičáku jsem měl i razítko M(do
50-ti ccm), které se kdysi dávalo k papírům na auto automaticky, úplně na nic.
Jenže přišla doba dospívání mého staršího syna. V jednom kuse mlel o tom, že
chce pincka, nosil pořád domů nějaké články a obrázky a na moje námitky o
nebezpečí pochopitelně vzhledem k věku nedbal. Postupně mě dostal do stádia, že
jsem začal uvažovat o tom, že jízda na malé motorce není o moc nebezpečnější
než na kole, a tak jsem koupil aspoň Simsona, abych vůbec měl na čem jezdit.
Já-ne on! Simsona jsem mu půjčil jen na vesnici u známých, aby nejezdil po
cestě. Po dvou měsících mě soused vzal na projížďku coby spolujezdce na Kawě
750-tce, třicet let staré, zachovalé babičce. Vyjeli jsme za Zlín a on prý
jestli si to chci zkusit. Roztřesenýma rukama jsem opatrně přidával plyn v
obavě, že se zopakuje podobný kousek z dětství. Škyt a nic. Zdechlo to. Na
druhý pokus se to rozjelo. Zaplavil mě pocit, který asi každý zná ze své první
jízdy na něčem silnějším. Roky jsem nezažil něco takového. Dospělý chlap, srdce
v krku a šťastný jak malé děcko. Jel jsem asi 10 kilometrů, a druhý den jsem
valil do autoškoly zjistit co a jak. Říkal jsem si, že bych někdy,
příležitostně, snad, mohl koupit něco silnějšího, ale že je to v
nedohlednu-prostě někdy. Ve Zlíně zrovna probíhal sraz motorkářů a já se
náhodou přichomýtl do města, když se tudy šinula kolona motorek. Byl jsem z
toho úplně vedle. Stál jsem tam s otevřenou pusou a záviděl. No a pak přišlo
další jenže. Pár dní na to jsem totiž trefil na kup, který se hned tak
nepodaří, a bylo to doma. Papíry jsem neměl ještě hotové a motorka před
barákem-ani jsem nevěděl, kam ji dám. Fazer 600, původně koupený taky ve Zlíně,
servisní knížka, po manažerovi, který s ní jezdil asi jen na kontroly, najeto
2930km, téměř 100 koní, a já odjetých pár kiláků na Simsonovi. Měl jsem z té
motorky slušné lufty, ale úplně jsem se do ní zamiloval. Manželka tak nějak
souhlasila, matka mě pořádně nadala (zastydlý puberťák bylo to nejslušnější),
otec kroutil hlavou. Stálo mě to všechny úspory plus nějaký dloužek, ale už
byla doma. Přál bych vám vidět, jak jsem vybíral dětem pokladničky s tím, že
jim to pak vrátím.
Pomalu jsem se do toho ježdění dostával,zvyšoval rychlost a začínal mít
pocit,že už mi to jde, když jsem po dvou týdnech dostal takovou malou výstrahu
do budoucna. Jeli jsme se ženou přes vesnici a balón-kopačák mi vletěl přímo
mezi kola. Bohužel v zatáčce. Následoval skluz na písčitém okraji a seznámení s
asfaltem. Motorka podřené blinkry, padací rám, spojkovou páčku, zrcátko a rožek
kapotáže. Nic strašného. Horší na tom bylo úplně nové kordurové oblečení, které
bylo na odpis. Rukavice splnily účel, taky nepoužitelné. Díky tomu oblečení
jsem ale neměl ani zlomený nehet. Manželku bolela jen trochu ruka. Následovalo
přivolání policie, protokol atd.
Motorka byla plně funkční, tak jsme vyrazili k domovu. Ruky se mi třepaly
nervozitou, byl říjnový večer, takže i pořádná kosa a po pár kilometrech srna
na cestě. Stála na prostředku a skoro jsem ji musel objet. Za chvíli(to už byla
tma) nás málem vytlačila dodávka z cesty, protože jsme pod vlivem události jeli
pomalu a ten vůl nás musel předjíždět zrovna, když v protisměru jelo auto. Ten
večer jsem myslel, že bude s motorkařením konec.Honilo se mi hlavou, že všechno
hrozné, co se povídá, je pravda. Do rána to naštěstí přešlo a já zjišťoval
škodu. Motorka asi 13, oblečení asi 15 tisíc. Chlapík s děckem, co mi to tam
kopli, uznal policii vinu na místě a slíbil, že to postupně zaplatí (pojistku
neměl žádnou). Byl to jeden s posledních pěkných dní a motorkám končila sezóna.
Bylo dost času přes zimu nechat opravit motorku a dokoupit věci. Měl jsem
štěstí v neštěstí. Ten člověk mi to postupně všechno zaplatil-do koruny. Mladá
rodina, rozestavěný, neomítnutý dům, žádní boháči. Škoda jen, že jsme se
neseznámili za jiných okolností-skvělý chlapík. Tímto mu dík za poctivost.
Všechno dobře dopadlo a moje ,,motorkářská kariéra“ mohla na jaře pokračovat.
Přikoupil jsem postupně laďák,nosič a kufry. Žena se z toho strachu taky časem
dostala a dál spolu jezdíme. Sem tam se jdu projet i se sousedem, který to
všechno moje ježdění začal tím, že mě nechal svést na své Kawě. On však jede
dost na adrenalin, a mě to čím dál víc táhne ke ,,kochání“ a cestování.
Musím však přiznat, že loňský zážitek na okruhu v Brně při pořádání Yamaha dnů
patřil k nejsilnějším zážitkům, co jsem kdy měl a s kocháním to nemělo nic
společného. Když jsem to popisoval známým, tak mi řekli, že mají pocit, že mě
to bavilo víc než sex. Nevím, raději to nebudu rozvádět, ale letos tam pojedu
určitě znovu.
Za ty dva roky,co jezdím,šlo chovatelství a kolo na vedlejší kolej, pročetl
jsem desítky časopisů o motorkách, strávil spousty hodin na tomto fóru, abych
pokecal o ptákovinách i načerpal rady, zkušenosti a informace (dík všem
ochotným poradit) a najezdil asi 13 tisíc kilometrů po Čechách a Slovensku. Do
budoucna ale plánuji změnu. Po dlouhém rozhodování, vyměním (doufám) příští rok
motorku. Už se snažím dát dohromady prašule. Volba padla na V-strom 1000. Chci
pohodlnou motorku pro dva s bagáží, s dostatečným výkonem, rozumnou spotřebou a
schopností projet polní cesty a šotolinu. Fazer na ty horší cesty moc není. Až
ho budu prodávat, nebude mi lehko.
Kdyby mi někdo před pár lety řekl, co s člověkem udělá motorka, asi bych se
tvářil nechápavě,možná bych se i smál. Dnes se u nás doma nemluví skoro o ničem
jiném. Žena je z nás někdy úplně na mrtvici. Syn, který TO ve mně probudil
koupil NSR125 do začátku a já trnu hrůzou, aby se mu nic nestalo. Mladší syn už
fantazíruje taky. Totální převrat v rodině. V létě plánuji dovolenou
Grossglockner a Dolomity. Těším se jak malý kluk.
Tož tak-jak se u nás říká. Rozepsal jsem se pěkně. Snad jste si trošku zkrátili
dlouhou zimní chvíli. Nedělám si žádné iluze na nějaké ohlasy, ani je nežádám.
Jen jsem se chtěl podělit o svoje dojmy, jak mi ten kus železa a plastů
okořenil stereotypní život a přirostl k srdci. Kritiky prosím, nebuďte moc
tvrdí a nekažte mi radost. Něco tak dlouhého, jsem roky nenapsal. V případě,že
se až sem nikdo nedočetl,jsem si aspoň krásně zavzpomínal.
Dík tomu, kdo vymyslel motorku. Čau KOV