Zdar všichni motopříznivci.
Četl jsem tu příspěvek člověka, který se rozhodl, tak jako já, začít s motorkou později než většina zdejších lidí a chtěl poradit něco do začátku. Začal jsem smolit odpověď jak jsem začal já, až jsem to rozepsal do takovéto podoby. Kdo má chuť a trošku času navíc, teď přes zimu, tak si to přečtěte. .Je mi jasné,že se mi někteří ostřílení borci vysmějí a budou mě mít za romantika nebo za blba,ale zkusím to,když už jsem se tak rozjel.

Nikdy není pozdě začít.
Rád bych se s vámi podělil o to, jak jsem se před pár lety krásně zbláznil.
Před dvěmi lety nastal v mém životě zásadní zlom, a to v podobě motorkaření. Do té doby jsem coby automobilista-výletník považoval motorkáře, dle zaběhlé hlášky, za dárce orgánů. Ne, že by se mi motorky nelíbily, to ne-když jsem je viděl někde stát, tak jsem očumoval, ale děti malé a finance byly potřeba vždy na něco jiného. Můj volný čas patřil chovatelství, výletům na kole a podobné činnosti běžného člověka. Nikdy jsem moc nebyl na techniku a do vytržení mě spíš uvedly záležitosti ze světa zvířat, než technické.
Jediný můj kontakt s motorkou byl, když mě posadil na očesanou Jawu 250-ku s ,,drapákama“(-jak říkal) můj tehdejší spolužák v sedmé třídě na základní škole. Naštěstí se to odehrálo na louce po dešti, kde se den před tím pásly krávy. Já-kluk z paneláku bez jakékoliv představy o řazení a ovládání motorky. Asi si dovedete představit tu komedii.Vysvětlil mi, jak tam kopnout jedničku a pak prý už jen pustíš spojku. Až bude řvát motor, tak tam kopneš dvojku….Kurva, pamatuji si to do dneška. Pustil jsem tehdy spojku,obrovský gejzír bahna za mnou, řevu jak v aréně, řítil jsem se proti ohradě, smrt v očích. Dopadlo to jak to dopadnout muselo- skluz po blátě, pád do kravinců- smradlavý a vyděšený hošánek. Ostuda před obecenstvem. A tak jsem k motorkám nějak nepřilnul.
Do svých čtyřiceti jsem jezdil jen v autě a v řidičáku jsem měl i razítko M(do 50-ti ccm), které se kdysi dávalo k papírům na auto automaticky, úplně na nic.
Jenže přišla doba dospívání mého staršího syna. V jednom kuse mlel o tom, že chce pincka, nosil pořád domů nějaké články a obrázky a na moje námitky o nebezpečí pochopitelně vzhledem k věku nedbal. Postupně mě dostal do stádia, že jsem začal uvažovat o tom, že jízda na malé motorce není o moc nebezpečnější než na kole, a tak jsem koupil aspoň Simsona, abych vůbec měl na čem jezdit. Já-ne on! Simsona jsem mu půjčil jen na vesnici u známých, aby nejezdil po cestě. Po dvou měsících mě soused vzal na projížďku coby spolujezdce na Kawě 750-tce, třicet let staré, zachovalé babičce. Vyjeli jsme za Zlín a on prý jestli si to chci zkusit. Roztřesenýma rukama jsem opatrně přidával plyn v obavě, že se zopakuje podobný kousek z dětství. Škyt a nic. Zdechlo to. Na druhý pokus se to rozjelo. Zaplavil mě pocit, který asi každý zná ze své první jízdy na něčem silnějším. Roky jsem nezažil něco takového. Dospělý chlap, srdce v krku a šťastný jak malé děcko. Jel jsem asi 10 kilometrů, a druhý den jsem valil do autoškoly zjistit co a jak. Říkal jsem si, že bych někdy, příležitostně, snad, mohl koupit něco silnějšího, ale že je to v nedohlednu-prostě někdy. Ve Zlíně zrovna probíhal sraz motorkářů a já se náhodou přichomýtl do města, když se tudy šinula kolona motorek. Byl jsem z toho úplně vedle. Stál jsem tam s otevřenou pusou a záviděl. No a pak přišlo další jenže. Pár dní na to jsem totiž trefil na kup, který se hned tak nepodaří, a bylo to doma. Papíry jsem neměl ještě hotové a motorka před barákem-ani jsem nevěděl, kam ji dám. Fazer 600, původně koupený taky ve Zlíně, servisní knížka, po manažerovi, který s ní jezdil asi jen na kontroly, najeto 2930km, téměř 100 koní, a já odjetých pár kiláků na Simsonovi. Měl jsem z té motorky slušné lufty, ale úplně jsem se do ní zamiloval. Manželka tak nějak souhlasila, matka mě pořádně nadala (zastydlý puberťák bylo to nejslušnější), otec kroutil hlavou. Stálo mě to všechny úspory plus nějaký dloužek, ale už byla doma. Přál bych vám vidět, jak jsem vybíral dětem pokladničky s tím, že jim to pak vrátím.
Pomalu jsem se do toho ježdění dostával,zvyšoval rychlost a začínal mít pocit,že už mi to jde, když jsem po dvou týdnech dostal takovou malou výstrahu do budoucna. Jeli jsme se ženou přes vesnici a balón-kopačák mi vletěl přímo mezi kola. Bohužel v zatáčce. Následoval skluz na písčitém okraji a seznámení s asfaltem. Motorka podřené blinkry, padací rám, spojkovou páčku, zrcátko a rožek kapotáže. Nic strašného. Horší na tom bylo úplně nové kordurové oblečení, které bylo na odpis. Rukavice splnily účel, taky nepoužitelné. Díky tomu oblečení jsem ale neměl ani zlomený nehet. Manželku bolela jen trochu ruka. Následovalo přivolání policie, protokol atd.
Motorka byla plně funkční, tak jsme vyrazili k domovu. Ruky se mi třepaly nervozitou, byl říjnový večer, takže i pořádná kosa a po pár kilometrech srna na cestě. Stála na prostředku a skoro jsem ji musel objet. Za chvíli(to už byla tma) nás málem vytlačila dodávka z cesty, protože jsme pod vlivem události jeli pomalu a ten vůl nás musel předjíždět zrovna, když v protisměru jelo auto. Ten večer jsem myslel, že bude s motorkařením konec.Honilo se mi hlavou, že všechno hrozné, co se povídá, je pravda. Do rána to naštěstí přešlo a já zjišťoval škodu. Motorka asi 13, oblečení asi 15 tisíc. Chlapík s děckem, co mi to tam kopli, uznal policii vinu na místě a slíbil, že to postupně zaplatí (pojistku neměl žádnou). Byl to jeden s posledních pěkných dní a motorkám končila sezóna. Bylo dost času přes zimu nechat opravit motorku a dokoupit věci. Měl jsem štěstí v neštěstí. Ten člověk mi to postupně všechno zaplatil-do koruny. Mladá rodina, rozestavěný, neomítnutý dům, žádní boháči. Škoda jen, že jsme se neseznámili za jiných okolností-skvělý chlapík. Tímto mu dík za poctivost.
Všechno dobře dopadlo a moje ,,motorkářská kariéra“ mohla na jaře pokračovat. Přikoupil jsem postupně laďák,nosič a kufry. Žena se z toho strachu taky časem dostala a dál spolu jezdíme. Sem tam se jdu projet i se sousedem, který to všechno moje ježdění začal tím, že mě nechal svést na své Kawě. On však jede dost na adrenalin, a mě to čím dál víc táhne ke ,,kochání“ a cestování.
Musím však přiznat, že loňský zážitek na okruhu v Brně při pořádání Yamaha dnů patřil k nejsilnějším zážitkům, co jsem kdy měl a s kocháním to nemělo nic společného. Když jsem to popisoval známým, tak mi řekli, že mají pocit, že mě to bavilo víc než sex. Nevím, raději to nebudu rozvádět, ale letos tam pojedu určitě znovu.
Za ty dva roky,co jezdím,šlo chovatelství a kolo na vedlejší kolej, pročetl jsem desítky časopisů o motorkách, strávil spousty hodin na tomto fóru, abych pokecal o ptákovinách i načerpal rady, zkušenosti a informace (dík všem ochotným poradit) a najezdil asi 13 tisíc kilometrů po Čechách a Slovensku. Do budoucna ale plánuji změnu. Po dlouhém rozhodování, vyměním (doufám) příští rok motorku. Už se snažím dát dohromady prašule. Volba padla na V-strom 1000. Chci pohodlnou motorku pro dva s bagáží, s dostatečným výkonem, rozumnou spotřebou a schopností projet polní cesty a šotolinu. Fazer na ty horší cesty moc není. Až ho budu prodávat, nebude mi lehko.
Kdyby mi někdo před pár lety řekl, co s člověkem udělá motorka, asi bych se tvářil nechápavě,možná bych se i smál. Dnes se u nás doma nemluví skoro o ničem jiném. Žena je z nás někdy úplně na mrtvici. Syn, který TO ve mně probudil koupil NSR125 do začátku a já trnu hrůzou, aby se mu nic nestalo. Mladší syn už fantazíruje taky. Totální převrat v rodině. V létě plánuji dovolenou Grossglockner a Dolomity. Těším se jak malý kluk.
Tož tak-jak se u nás říká. Rozepsal jsem se pěkně. Snad jste si trošku zkrátili dlouhou zimní chvíli. Nedělám si žádné iluze na nějaké ohlasy, ani je nežádám. Jen jsem se chtěl podělit o svoje dojmy, jak mi ten kus železa a plastů okořenil stereotypní život a přirostl k srdci. Kritiky prosím, nebuďte moc tvrdí a nekažte mi radost. Něco tak dlouhého, jsem roky nenapsal. V případě,že se až sem nikdo nedočetl,jsem si aspoň krásně zavzpomínal.
Dík tomu, kdo vymyslel motorku. Čau KOV