Ahoj příznivci jedné stopy.

Protože se mi snad minulý článeček,,Nikdy není pozdě začít jezdit“ podle vašich ohlasů docela povedl, našel jsem v sobě něco, co jsem nikdy ani netušil,že ve mně je-chuť něco sepisovat a psát dílka, jejichž délku po dokončení sám nechápu.Už chvíli,když pročítám cestopisy a zápisky z cest různých motorkářů ve mně rostla chuť něco takového taky sepsat.Ne cestopis,ale takovou vzpomínku a pak se o ni s vámi podělit.

Protože zima nehodlá ustoupit a já mám svůj první několikadenní výlet na motorce pořád v živé paměti,tak se s vámi pokusím o ten svůj zážitek podělit.Snad vám to zkrátí čekání na konec té doby ledové,či co to na nás letos přišlo.

Dovolená na Slovensku, červenec 2005

Den první.

První část dne se odehrála ve znamení zrychleného přesunu. Po návratu z rodinné dovolené z Chorvatska jsem zchrupnul,vyměnil auto za motorku a vyrazil za partou,která odjela o dva dny dřív.Já s ženou jsme je měli dohnat v kempu poblíž Prešova. Moc jsem se s nimi neznal.Chlapíka, co to naplánoval a zorganizoval, jsem neznal moc dlouho a popravdě řečeno po výstupu,který udělal číšníkovi a celému zahradnímu posezení asi dva týdny před odjezdem,jsem uvažoval, jestli za nimi vůbec mám jet.Znal jsem dobře jen jeho ženu,kterou znám z dětství a o které vím,že vždycky byla ,,fajn baba“. Jezdil jsem ale na motorce tehdy jen krátce a moc motorkářů jsem neznal.Hlídání dětí jsme měli dopředu zajištěné,dovolená nahlášená,a tak jsme nakonec vyrazili s tím,že se můžeme kdykoliv trhnout.

Vyrazili jsme po nejkratší možné ose Zlín-Žilina-Martin-Prešov.Testoval jsem svoji první jízdu s kuframa a s plnou zátěží.Protože jsem nejel nějak extra rychle a nefoukal boční vítr, nabyl jsem dojem,že to není tak hrozné, jak jsem očekával.Počasí ideální, tak jsme s malými přestávkami na doplnění a vypuštění tělních tekutin bez problémů polykali kilometry jeden za druhým.

Podcenil jsem síť benzinek.Pořád jsem si říkal,že je dost času.Najednou téměř prázdná nádrž a benzinka nikde. Nadával jsem si do škaredých rohatých zvířat z čeledi turovitých,ale samozřejmě to nepomáhalo.Vyhlížel jsem benzinku a už se z toho nervozitou i potil. Najednou jsem jednu minul.Upozorňující tabule ani značka tam nebyla.Žena sice říká,že ano.Já ale vím, kde je pravda.Tak jsem vzal za brzdy.Abych se v tom provozu netočil na frekventované cestě, odbočil jsem doprava-do výjezdu z benziny. Musel jsem se protáhnout kolem aut,co stály u čerpadel,a žena se mě ptá, jestli má slézt dolů.Já na to,že má sedět,že to otočím.Začal jsem se tam točit a těžce jsem podcenil plně naloženou motorku.Moc jsem ji naklonil a ona mě převážila.Tahal jsem se s tím jak jsem mohl,ale prohrál jsem.Nedalo se tomu říct,že motorka spadla na zem.Spíš jsem ji položil,skoro jak mimino. Ke spokojenosti plechovkářů,kteří po mém příjezdu k benzince z protisměru museli být radostí bez sebe.Ale abych nepomlouval.Dva mi přiběhli pomoct motorku zvednout.Byl jsem jim vděčný.Sám bych to asi nezvedl. Motorka vzhledem k jemnému,,pádu“ vůbec nic neutrpěla.Žena o mém pokynu,aby zůstala při otáčení sedět, taktně mlčela. Měl jsem strach,co kufry Nayka, které byli hodně laciné.Byly naštěstí v pořádku,tak jsme nabrali benzín a tradá pryč.

Nikdy jsem v těchto končinách nebyl,takže když se objevily na obzoru Tatry,byl jsem nadšený.Musel jsem zastavit a udělat foto.(foto č.1) Žena protestuje,že tu fotku nemám zveřejňovat,protože prý nemá po sundání helmy pěkný účes,a navíc se tam mračí.Risknu to. Maximálně pobrble a zase bude v pohodě, jako vždy.(Teda skoro vždy).Cestou jsme narazili na výhled na Spišský hrad.(foto č.2) Ten nás opravdu zaujal.Protože zítřejší trasa itineráře,který jsem dostal předem, vedla kolem něj,tak jsem se těšil,že se tam zítra podíváme.

Projížděli jsme nějaké dědinky plné hodně opáleného obyvatelstva,důkaz toho,že se pohybujeme na východním Slovensku. V protisměru se náhle objevily čtyři motorky.Motorka a dlouhé fousy u vedoucího motorkáře byli jasným znamením,že jsme našli ty,co jsme hledali.Sice nějak divně brzo a náhodou,ale našli. Ukázalo se později,že kemp co měl být, už není,tak se vydali hledat jiný.Udělal jsem otočku a přidal se k nim.Malí cikáni se bavili tím,že přehazovali míč mezi motorkami nebo nad nimi,podle toho,jak se trefili. Mě při pohledu na balón v blízkosti motorky braly mrákoty.(Zážitek jsem popsal v minulém článku.) Ale projeli jsme v pořádku.

Přijeli jsme ke kempu,který se jmenoval Levočské kůpele.Když jsme se ptali,kdeže ty ,,kůpele“ jsou, zjistili jsme,že tam vlastně žádné nejsou.Údajně kdysi dávno byly,ale teď už zbyl jen ten název.Podstatné bylo,že to byl fajn čistý kemp s vychlazeným pivem. Po večerním posezení jsme spokojeně zalehli s tím,že dnes všechno klaplo,jak klapnout mělo.

foto č.1 První pohled na Vysoké Tatry

foto č.2 Spišský hrad

Den druhý.

Ráno, nejenže se nad Tatrů neblýskalo a hromy nebily,ale dokonce krásně svítilo slunce.Čerstvý podtatranský vzduch k tomu,prostě ráno, jak má na dovolené být.Vzhledem k tomu,že mi ostatní večer řekli,že ,,hlavní vedoucí“ nemá rád,když se na někoho čeká,jsme začali hned po snídani a kafičku balit,abychom nebyli ti, na které se čeká. Za nedlouho jsme vyrazili ke hradu,který jsme viděli se ženou už včera.Sice jen z dálky,ale předpoklad zajímavé prohlídky tu byl.Bylo to na opačnou stranu, než nám říkal itinerář,ale takový hrad by se neměl minout a navíc se včera najelo něco dopředu,tak proč se kus nevrátit.

Přijeli jsme na parkoviště v podhradí a začali se převlékat na prohlídku.Organizátor výletu byl ale toho názoru,že se na hrad nepůjde z důvodu časových,finančních a teplotních.Já s manželkou jsem pokračoval v převlékání pevně rozhodnuti,zatímco se někteří pokoušeli ,,ukecat“ návštěvu hradu. Dopadlo to tak,že já s ženou jsme se vydali na obhlídku hradu a ostatní se nakonec domluvili,že budou pokračovat v jízdě dál a vydají se plnit plán itineráře. Domluvili jsme se,že se večer sejdeme v kempu,který byl v plánu na tento den.Těm,co se klonili spíš k prohlídce jsem slíbil,že jim ten hrad aspoň nafotím.Cestou na hrad jsem dost přemýšlel,jestli jsme se měli nebo neměli trhnout. Dost mi unikal důvod jízdy ke hradu na parkoviště,když pak…. Ale nakonec- každý má svoje představy o tom, co očekává od takového výletu,tak se musí zařídit každý sám podle svého.Náš plán byl jasný-jde se.

Hrad(tedy spíš jeho zbytky)byl fakt pěkný.Tatry na obzoru k tomu.Prostě super.Průvodkyně říkala,že to byl svého času největší hrad ve střední Evropě.Není to jen hromada sutě a trosek.Je tam i kaple a muzeum.Mučírna mě trošku zklamala množstvím mučících nástrojů,ale myslím si,že i na těch co tam měli, by se každý přiznal během chvilky klidně i k mimozemskému původu.Po prohlídce jsme sešli k motorce. Vedle té naší stálo něco, co jsem já,coby motorkář-začátečník ještě neviděl.Pěkný, zajímavý stroj.Pokud si dobře vzpomínám,byla to Honda.Foto přikládám. (foto č.3)Pak jsme si vyšli na protější kopec,který nás při pohledu z věže hradu zaujal,polenošili jsme chvíli na sluníčku a vyrazili dál.(foto č.4) Cíl cesty- kemp v obci Mlynčeky,který jak jsme zjistili později po delším hledání,vůbec neexistuje.Byl večer a říkali jsme si ,že se ubytujeme v prvním kempu,co najdeme.Sjeli jsme se v kempu u Tatranské Lomnice se známýma skoro zároveň.Už druhá náhoda.Následovalo: obvyklé a příjemné-jídlo a pivíčko,neobvyklé a děsné-štípance od miliónů muchniček,či jak se ty krvelačné bestie jmenují.Tolik jsem jich nikdy nikde neviděl.Zjistil jsem,že lidi,které jsem na začátku pořádně neznal jsou bezva.

foto č.3 Zmiňovaný šestiválec Honda.

foto č.4 Kopeček, na který jsme vyrazili po prohlídce hradu.

Den třetí.

Nad ránem se prý postavili za naše stany nějací mlaďoši a rozumovali.Prý si hrozně frajeříme s motorkami,pak stačí jeden kamion a nemáme nic.Úžasná úvaha.Já to naštěstí neslyšel, protože jsem ještě spal.Kdyby mě takovou hovadinou vzbudili,jak se znám,asi bych to okomentoval.

Následující den byl v plánu přesun mimo hlavní tahy směr Bojnice.Hlavní část výpravy nám líčila svoji včerejší endurovložku na svých afrikách a transalpu a já byl nakonec rád,že jsme se vypravili na prohlídku hradu a trhli se.Náš fazer by na rozbité cestě přece jen nebyl ten správný komplic pro jejich stroje.Prý jeli jen po cestách,vyznačených v automapě,a přitom to bylo dost silné sousto i pro jejich motorky.Stáli jsme před rozhodnutím.Držet se s výpravou nebo jít svojí cestou? Představa nějaké endurovložky mě nelákala, navíc vedoucí jezdec měl způsob jízdy,který mi nepasoval.Přes vesnice šedesát a pak plný plyn.Každý,kdo zná jízdu ve skupině ví,co taková jízda znamená pro posledního jezdce.Vždycky se sice zase počkalo,ale postrádal jsem při jízdě pohodu.A navíc,Tatry jsem dosud znal jen z obrázků a televize. Teď jsem byl k nim na dohled a mám je minout? Pohled na ranním sluncem zalité Tatry rozhodnul.Zase se trhneme a snad se sejdeme se v kempu v Bojnici. Skupina vyrazila dál a my s ženou jsme zamířili k Tatrám.

Během cesty po Tatranské Lomnici mě málem sundal osobák.Hleděl jsem totiž po vyvrácených stromech a na to,co způsobila smršť,která se tudy přehnala.On pojem vyvrácené stromy, není ten správný výraz pro to,co jsme viděli.To byla vyložená spoušť.(foto č.5)Viděl jsem to předtím v televizi,ale realita byla daleko strašnější.Osobák mě vytroubil a já se naštěstí sotva vlekl, tak vše dopadlo dobře.Určitě mě krásně pojmenoval.No co,no, když je tu tolik k vidění….

foto č.5 Neuvěřitelná spoušť po vichřici.

Lomnický štít.Na něho padla volba při rozhodování, který vrchol zdoláme.Lanovka nám v tom ,,trošičku“pomůže.Po příjezdu na parkoviště nám spadla brada.My jeli na Slovensko a očekávali,že tu bude levně a parkovné pod ,,Lomničákem“160,-korun.,,Do řiti,to jim přece nedám“,vrčel jsem do přilby.Vtom na nás mává člověk v motorkářském, abych to postavil k nim.Vedle bufetu-na trávu.Prý jsme mimo parkoviště a nic po nás chtít nemůžou.No, není nad to, když si motorkáři pomůžou. Známá věta,, a mám to-zadarmo!“sem dobře sedí.

Jízdenky na ,,Lomničák“už byly na ten den vyprodány,tak jsme vyjeli aspoň do Lomnického sedla. Nádhera. Krásná příroda.Majestátné skály, dravci kroužící v údolí pod námi,květiny v puklinách skal, zima jako prase.Cestou dolů jsme se k sobě na sedačkové lanovce tiskli jak čerstvě zamilovaní v pubertálním věku.(foto č. 6)Dole všichni v tričku a nahoře mi nestačila ani motorkářská bunda.Celkový zážitek ale parádní.Na parkovišti dole honem kafe a mažeme dál.Odjezd jsme však museli o hodinu odložit,protože jsem u bufetu potkal kamaráda, se kterým jsem vyrůstal a pokec byl samozřejmě nezbytný. Svět umí být opravdu hodně malý…

foto č.6 Pohled z Lonického sedla na Skalnaté pleso.Hnědé plochy jsou zničené lesy.

Co dál? Co dál si prohlídnout z Tater v rámci pár hodin,které jsme měli volné? Rozhodli jsme se pro vodopád,který byl na mapě zaznačen jako,,Obrovský vodopád“.Odbočka měla být ve Starém Smokovci, pak lanovkou na Hrebienok a kus pěšky. Ve Starém Smokovci pořád ne a ne najít tu správnou odbočku.Najednou tabule oznamující konec obce.,,Aha, přejeli jsme, musíme otočit“.A hned se naskytlo dobré místo.Odbočka k hotelu.Sice tam stálo u závory auto,které zřejmě čekalo,až mu otevřou,ale byly tam asi tři metry místa,tak jsem za ním zastavil.Protože to bylo blízko za zatáčkou,žena seskočila a šla mi ukázat na druhou stranu silnice, jestli mám volno a můžu udělat na úzké cestě ,,otočný manévr“.Jak na ni hledím, ona na mě najednou mává a ukazuje za mě.Otočím hlavu na auto co stálo u závory a ono couvá na mě.Stihl jsem mu jen praštit pěstí po kapotě.Drclo do mě z boku,já nestačil říct ani do prdele a už jsem ležel.Štěstí, že zrovna nic nejelo,protože jsem sebou plácnul akorát doprostřed jízdního pruhu,ve kterém jsem ještě před chvílí jel.Motorka mi díky kufrům a padacímu rámu nespadla na nohu,tak jsem vyskočil vzteklý jak papírový čert a řval na ženskou co vylezla z auta věci,které se ženám určitě nemají říkat.Naštěstí pro ni i pro mě jsem si ve vzteku ani nezvedl štítek přilby,tak ani nevím,jestli něco slyšela.Doufám že ne, protože to ode mě moc pěkné nebylo. Nicméně od ní to, že klábosila s babama v autě,místo aby se podívala dozadu když couvá,taky ne.A to se jí za autem ještě pohybovali i chodci.Byla z toho ale vyděšená víc než já,tak jsem brzy zklidnil hormón a začal se starat o motorku.Když jsme ji zvedli,zjistili jsme,že motor vrčí,světla svítí a blinkry blinkrujou.Kromě pár škrábanců na kufrech,krytu alternátoru a padacím rámu nic.Navrhnul jsem té paní dohodu.Ona mi dá tisícovku,já si to nechám opravit a půjdeme každý svojí cestou.Při představě čekání na policii v tom vedru a následného vyřizování s pojišťovnou mě braly mrákoty.To bych se na to raději vy…Naštěstí ale vzala nabídnutou dohodu a já tisíc slovenských.Navzájem jsme se ještě omluvili,ona za ,,drc“,já za reakci na něj a jeli jsme si každý za svém.Ona jela hledat hotel. My odbočku na Hrebienok.

Obrovský vodopád nebyl podle nás tak obrovský, aby si zasloužil takový název,zato dlouhé peřeje pod ním byly moc pěkné.(foto č.7) Například Šůtovský vodopád v Malé Fatře je podstatně vyšší i když ne tak mohutný.

foto č.7 Peřeje a menší vodopády.

Cestou dolů nás předjížděli lidi na vypůjčených koloběžkách.Chtěl jsem taky vyzkoušet jiné jednostopé vozidlo než motorku,ale žena neměla důvěru.Argument,že to má brzdy, nebrala.Nakonec jsem byl přehlasován poměrem1:1,a tak se šlo asi 3 kiláky z kopce po svých.

Po hodině jízdy jsme pak zastavili na oběd.Dá se tu najíst ve slušné venkovské hospodě za 55,-korun a o kus dál klidně za 120,-.Podobné jídlo,ale s honosnějším názvem.Najíst se tu levně dá,ale musí se natrefit na tu správnou hospodu.(I když ono je tak vlastně všude.)

Cestou do Bánské Bystrice jsme dojeli dvě motorky a jednu tříkolku, za které jsme se ,,pověsili“ a jeli za nimi pohodovým tempem asi 20 kiláků.Stopující policista nás rozdělil. Měl zájem jen o mě.Ostatní poslal dál. V duchu jsem si promítal různé úseky, kde jsem mohl něco provést,ale nic závažného mě nenapadalo.Nehledě na to,že jsem jel zároveň s nimi. Vzal si občanky a doklady,odešel si nás prověřit do auta,pak nám vše vrátil a popřál šťastnou cestu.To je mi věc! Asi z dálky pouštíme hrůzu nebo máme podezřelý stroj.Nebo se mu ta moje mašinka tak líbila,že mě zastavil,aby se pokochal.Co já vím.Dál tedy pokračujeme sami.Směr Bánská Bystrica.Dojeli jsme tam už bez problémů.

Asi deset kilometrů za ní ,směr Turčianské Teplice je vesnice Harmanec.Nebo městečko? Nevím, není to podstatné.Podstatné je to,co následuje za ním,směrem na již zmíněné T.Teplice. Mazec,nářez,zatáčky-prostě nevím, jak to popsat.Minimální provoz.Parádní svezení.Jedna zatáčka za druhou.To se musí prožít. Ani nevím, kolik to bylo celkem kilometrů.Patnáct-dvacet? Ke konci už jsem necítil ruce a musel jsem zastavit, abych si odpočinul.Vyslechl jsem si něco o bláznech a v duchu si sám zamítl vyslovit žádost, projet si to znovu. (Jednou si sem určitě vyjedu sám a bez kufrů!To bude svezeníčko!)

Z Turčianských Teplic do Slovenského Pravna se to na mapě nezdá tak daleko.Když se ovšem spolehnete na rady místních domorodců,daleko to být může. Cestou jsme se ztratili díky špatnému značení a místní ,,znalec“ nás poslal za partou motorkářů,kteří mají prý stejnou trasu a zrovna jim cestu vysvětlil.Byli ještě na dohled. Na nic jsem nečekal a honem za nimi.Jelo se mi za nimi dobře. Přestože jich bylo asi osm a já na chvostě,pohodová jízda. Po pár kilometrech dorazili do kempu a já zjistil,že jsme zase někde,kde být nemáme.Dali jsme řeč a zjistili,že to jsou taky Moraváci a z jedním z nich se znám od vidění z Buchláků. Říkali nám, ať tam s nimi zůstaneme,ale my jsme měli plán dojet,,svoji“ partu.Rozloučili jsme se a vrátili se do vesnice, kde jsme je viděli poprvé.Znovu jsem se zeptal a vyrazili dál podle rad. Vyjeli jsme až v dědince,která ani neměla tabulku s názvem na svém začátku.Nikde nikdo.Jak po vymření. Chtěl jsem se otočit v jedné úzké uličce a žena preventivně seskočila z motorky.Najednou jsem uviděl nějakou bábinku na konci slepé ulice-asi sto metrů daleko.Honem,než někam zajde, jsem se jí chtěl zeptat,kdeže to vlastně jsme,ať mám aspoň představu, co hledat v mapě.Motor s ,,laďákem“ zařvaly,já vyrazil k ní a ženská začala prchat.,,Do řiti,co su v nějakém blbém filmu?“ Když byla za svým plotem a já na ni volal,,haló, já potřebuju jen poradit“ sebrala odvahu a řekla mi,že se mám kus vrátit a pak první odbočkou vlevo. Je to prý kratší.Jel jsem podle instrukcí a po chvíli mlel něco o tom,že kam čert nemůže, nastrčí ženskou.To zase byla rada.Asfalt se totiž po pár kilometrech ztrácel,ztrácel a najednou jsme na tom našem zatíženém ,,skorosportu“ jeli po polní cestě.Samý žlábek vymletý vodou,samá jáma a večer na krku. Mraky se honily po obloze a zdálo se,že hromy v dálce vyhrožují nocí v rozbahněných polích v supermarketovém superstranu ,kterému už po dvou nocích rupla tyčka.Žena nervózní jak saně v létě a já absolutně bez představy kde jsme.Nakonec jsme se rozhodli,že po té protivné polňačce pojedeme dál. Někam přece vést musí a už jsme byli dost daleko na to,abychom se vraceli.Asi po čtvrt hodině opatrné jízdy jsme dojeli na konec.Mezi dva rybníky.Mezi nimi přes cestičku závora na zámek a strážní budka.To už bylo moc i na mně.,,Sakra kde to jsme? To snad ani není možné.Já jsem myslel,že jedem na Slovensko, ne někam do neobydlených pustin“. Naštěstí z budky vylezl chlapík a říká,abychom tu závoru objeli bokem přes trávu,projeli přes družstvo,které bylo o kus dál a máme prý jet pořád po cestě.Po cestě!??? Kolem závory to bylo tak na fous.Nakonec jsem tou škvírou za pomocí chlapíka projel.Ptal jsem se ho, co to tu hlídá? Prý ty rybníky.Měl jsem pocit,že mě ten den už nemůže překvapit vůbec nic.Honem pryč.Projeli jsme skrz družstvo,které mi to připadalo jak z totalitní doby.Co si myslel vrátný,když jsme po panelovce projeli vrátnicí z družstva ven, nevím.Po hlavní příjezdové cestě do družstva,o které se nedalo ani omylem říct,že je asfaltová, honem do nějaké obce.Snad už na pořádnou silnici.Tam jsme se opět zeptali a konečně toho správného.Chlapík řekl,že jede zrovna naším směrem,tak ať jedem za ním. Samozřejmě jsem rád poslechl a následoval jeho auto spletí uliček a malých silniček až na hlavní cestu.Rozloučili jsme se s ním a až do Bojnice do kempu dojeli v pohodě.

Známé jsme našli tentokrát přesně na místě, vyznačeném v itineráři. Kdyby tam ale nebyli,tak můžu říct,že by mě stejně už nikdo nikam nedostal.Byla tma,začínalo lít jak z konve a my měli nepoužitelný stan.V okamžiku,kdy nás noční hlídač ubytoval v jakémsi pidipokojíku ve správní budově,(foto č.8) pro mě byl ten nejmilejší pán na světě.To jsem ještě nevěděl,že v noci budeme muset šoupat postele,protože manželce začala v noci kapat ze stropu na obličej voda a ráno si majitel řekne za ubytování dvakrát tolik, než nám řekl večer noční hlídač.Ten den jsme už ale měli všeho dost.Jediné,co nás ten večer zajímalo, bylo shodit ze sebe hadry,dát sprchu,pojíst,vypít nějaké to pivo,pokecat a pak zalehnout.A přesně to jsme taky udělali.

foto č.8 Pidipokojík,který jsme museli v noci kvůli kapající vodě ze stropu přestěhovat.

Den čtvrtý a poslední.

Ráno jak vymalované.Akorát,že malířem s dost blbým smyslem pro humor a s barvami jen v šedomodrém odstínu.Možná měl i trošku černé. Všude kam se člověk podíval, spousta vody.Dokonce i na podlaze v kamrlíku,který ten noční vrátný nazval pokoj.Známí balili k odjezdu domů.Zase volili klikatou cestu přes kopce dle itineráře.My se s ženou dohodli,že počkáme do odpoledne, jestli přestane pršet.Když ano, zajdeme se ještě okoupat do místních termálů a pak se uvidí.Seděli jsme v ,,kempáckém bufáči“,srkali erární teplý čaj a čekali, jestli z těch mraků náhodou nevykoukne ta žlutá koule. Pak jsme ale uviděli v televizi předpověď počasí a bylo rozhodnuto.Jedem domů.Prší kam až satelit dohlédne.Udělali jsme premiéru nemokům,které jsme za hříšný peníz koupili v jednom obchodě v Brně a nejkratší cestou jsme zamířili domů.Naštěstí skoro celou cestu pršelo jen řídce,ale příjemná cesta to stejně nebyla.Určitě to všichni znáte.Domů jsme dorazili k večeru prochladlí a měl jsem dojem,že mám motorky na nějaký čas dost.Samozřejmě to byl jen ten okamžitý dojem.Za dva dny už mi zase cukalo v pravém zápěstí a já vymýšlel kam vyrazíme příště.

Můj dojem z cesty po Slovensku..

Na Slovensku je pěkně a na motorce ještě pěkněji.Nechat si poradit cestu od místních může znamenat,že se podíváte i tam,kde jste vůbec neplánovali.Na okreskách se mi nelíbilo dopravní značení.Ceny nejsou zas tak o moc nižší od těch našich.Výlet podle přesně stanovené trasy a dodržování itineráře mi nevyhovuje.Tím spíš,když mi nepasuje program a trasa.Určitě do těch končin vyrazím někdy znovu a tentokrát se důkladněji podívám do Vysokých Tater a okolí.GPS by někdy bodlo,ale stálo by moc peněz a cestování by nebylo tak záživné.

Zvláštní poděkování.

Ženě. Za trpělivost a odvahu po všech zážitcích, se mnou vyrazit znovu na cesty.

Sám sobě. Za to,že jsem se rozhodl pořídit si motorku.Pozdě,ale přece.

Moc fajn páru z Valašského Meziříčí. Za to,že si ode mě dobrovolně nechali po bohatém pivním osvěžení v podhůří Tater, sežrat notný kus zásob.Trestem mi byla hrozná noc s přecpaným žaludkem.(Napsat ,,sníst“ nemůžu,protože by to neodpovídalo skutečnosti).

V této mojí vzpomínce je i několik osobních dojmů,které nutně nemusí korespondovat s dojmy ostatních účastníků.Nechci zveřejňovat fotky jiné než svoje nebo manželky,ani nikoho jmenovat ,protože nevím, jak by se ti, o kterých je řeč,na to tvářili.

Tak ahoj.Až mě zas políbí spisovatelská můza,něco sepíšu.Samozřejmě bude-li o to zájem,aby ty hodiny psaní na počítači měly nějaký smysl.

Mějte se pěkně, ať vám to jezdí bez nehod. Čau Jirka- KOV

Cestovatelé-začátečníci v pod Lomnickým štítem